Pondělí. Sníh. Vítr. Sviňská zima.
"V tomhle sněhu by se to lovilo," zatoužil Rönn.
Stál u okna a teskně vyhlížel přes ulici na střechy domů tonoucích v bílém oparu:
Gunvald Larsson se na něho podezíravě podíval.
"To má být vtip?"
"Ne. Já jen tak vzpomínal na klukovský léta."
"Báječný! A co kdybys radši dělal něco užitečnýho?"
"No," řekl nejistě Rönn, "ale..."
"Co ale?"
"Právě to chci říct; ale co?"
"Někdo pobil devět lidí a ty si tu stojíš u okna a nevíš do čeho píchnout. Jsi detektiv, nebo nejsi?"
"Jsem. "
"Tak pátrej!"
"Kde?"
"To já nevím. Ale dělej něco."
"A co děláš ty?"
"Copak to nevidíš? Čtu tady tu psychologickou slátaninu, co dones Melander od těch doktorů."
"A proč?"
"Proč! Proč! Jak to mám vědět? Já taky nemůžu vědět všechno!"
Od masakru v autobusu uplynul týden. Pátrání se nehýbalo z místa.